Neberte mi smutek, prosím...

My, lidé, potřebujeme styčné body, potřebujeme se sdružovat v dobrém i zlém. Jestliže nějaká - byť nešťastná - událost semkne náš národ v pozitivním smyslu, může to být jen k dobrému...

Nemusím připomínat, co se dnes a denně děje kolem nás. Hlavně to, čím nás masírují média je děs a hrůza.

Jenomže já to většinou moc neprožívám, necítím smutek a bolest, které s tím vším souvisí. Je to možná otupělost, možná i obrana organizmu, abych na sebe nebřebírala tíhu událostí, které se mě přímo nedotýkají. Vždyť tak by se ani nedalo žít.

Pravdu mají i ti, kteří říkají, že denně umírá spousta "obyčejných" lidí a málokdo si na ně vzpomene.

Když jsem se včera dozvěděla tu smutnou zprávu, ranilo mě to. Pak jsem si ale řekla, že hokeji nerozumím, a ty lidi ani moc neznám, proto se k tomu nebudu vyjadřovat. Večer ale na mě dolehl smutek a já jsem pocítila touhu vyjádřit spoluúčast. Možná proto, že jsem také něčí žena, máma, babička, dcera, sestra...

Možná proto, že mám před očima slova Pavla z Tarsu, který říká: "Radujte se s radujícími a plačte s plačícími. Mějte porozumění jeden pro druhého." (list Římanům 12,13)

Samozřejmě, na to, aby se člověk dokázal vcítit do druhého, nemusí být křesťan. Dokonce si myslím, že těch "nevěřících", kteří teď vyjadřují své empatie rodinám a kamarádům zesnulých, je více, než křesťanů.

Radujeme se, když naši hokejisté vyhrávají. Oč více bychom měli plakat, když prohráli svůj život.

Jsem vděčná za to, že ještě dokážu plakat. Je to pro mě samotnou důkaz toho, že mi někde, tam hluboko v těle, zůstal ještě kousíček srdce. Proto vás prosím, neberte mi smutek.